Obsah

Jak to všechno začalo
Do jeskyně
Ve ztraceném městě
Vodopád a co bylo za ním
Ne tak úplně vyhynulý
Za ozubenými kolečky a ještě dál
Proti proudu
Uvnitř Qualopecovy hrobky
První část
Ukončuji spolupráci
Po Pierrových stopách
Architektova pomsta

Samozřejmě, že tu skrytou ironii v mé odpovědi přeslechl (a nejspíš i zapomněl na naše poslední setkání, kdy tu pozornost získal. Ode mě i od hydry).

Tentokrát byl ovšem Larson alespoň v něčem užitečný – položil přede mne notebook s videochatem s jeho šéfovou. Slečna Natla z Natla Technologies vypadala, že můj názor na „šarm“ svého zaměstnance sdílí. Poté, co ho odehnala, mi vysvětlila skutečný důvod této neplánované a rušivé schůzky.

Musím uznat, že ta ženská ví, jak rychle a efektivně změnit strategii. Když viděla, že mě její peníze nechávají chladnou, účinně zapůsobila na mou touhu po dobrodružství. Jak bych mohla odolat, když zmínila neprozkoumanou oblast v horách Peru, uzavřenou hrobku a záhadný artefakt?

A tak jsem dnes, necelých 24 hodin po rozhovoru s Natlou, odletěla do Jižní Ameriky a našla průvodce, který byl ochotný mě doprovodit až na místo. Ten chudák vůbec nevěděl, do čeho se pustil. Jakmile jsem totiž objevila mechanismus k otevření hrobky, vyřítila se z kamenných dveří smečka vlků a...no, řekněme, že ve sněhu se utíká špatně. Alespoň lidem.

Když jsem se postarala o všechno chlupaté a ozubené a ujistila se, že můj průvodce je opravdu tak mrtvý, jak vypadá (ano, je. Tolik krve se předstírat nedá), vstoupila jsem do hrobky. Dveře se za mnou hlasitě zavřely. Ale to mě teď nezajímá – spíš jsem nadšená.

Takže...copak se v tobě skrývá, Qualopecova hrobko?

Musela jsem se pousmát nad tímhle směšným pokusem o ochranu před vetřelci. Snažili se ti lidi vůbec, když tohle město stavěli? Nikdo by se do takové pasti nechytil. Pak jsem si ale vzpomněla na Larsona...a štiplavý pach jeho pálících se kalhot. Tahle stará, ale velmi vítaná vzpomínka mě přiměla trochu upravit názor: nikdo by se do takové pasti nechytil, ledaže by byl idiot.

Šipky jsem jednoduše přeskočila, ne proto, že bych musela, ale uvítala jsem důvod pro protažení zmrzlých končetin. Vypadalo to, že další obyvatelé jeskyně měli s mou přítomností taky problém, ale co bych si stěžovala. Ráda si procvičím střelbu a neexistuje lepší terč, než rozzuřený netopýr.

Jak jsem postupovala hlouběji do jeskyně, zvykla jsem si na šero a začala rozeznávat prvky starověké architektury.

Zezačátku se toho moc rozeznat nedalo, mráz a zub času se na ní skutečně podepsaly, ale pak jsem narazila na zachovalejší části. Obdivovala jsem techniku a stav, ve kterém se zachovaly některé zdi a ornamenty na nich. Město bylo neprodyšně uzavřené po staletí a moje vnitřní archeoložka si nepřála nic než to, abych se mohla na chvíli zastavit a vše pečlivě prozkoumat, ne svým halabala dobrodružným způsobem, ale skutečně zdokumentovat, přesně jako za studií. Bohužel jsem tu ale měla jiný úkol.

Jediné, co mě skutečně nenadchlo, byly dřevěné mosty. Chlad sice některé z nich zachoval, ale stále se mi nechtělo věřit, že udrží moji váhu. Hladové vytí zpod zmrzlých planěk neznělo zrovna přívětivě, takže jsem pocítila skutečnou úlevu, když jsem se přes dřevěné konstrukce dostala bez uklouznutí nebo zřícení se za doprovodu praskání a poletujících třísek.

Samozřejmě, že jsem ale nemohla mít štěstí ve všem. Když jsem skákala přes prohlubeň v zemi, podklouzla mi noha na zmrzlém kameni a zřítila jsem se přímo do ní. A aby toho nebylo málo, ta průrva měla obyvatele- medvěda. No samozřejmě, že to musel být medvěd. Žádné jiné zvíře nevidím radši, když se zrovna škrábu zpět na nohy a snažím se vzpamatovat z pádu, to vše v tak malém prostoru, že při každém úhybu narazím do zdi. Ještě, že jsem si zabalila pár lékárniček.

Poté, co jsem byla skoro roztrhána, a úspěšně jsem znovu snížila počet obyvatel jeskyně, jsem se konečně ocitla před velkou bránou. Další pokus o pasti se šipkami mě taky moc nenadchl, ale musím uznat, že co starobylým stavitelům chybělo v představivosti, to dohnali v množství. Snad mě ještě příjemně překvapí. A teď...kampak asi vedou tyhle dveře?

Poté, co chundeláči sdíleli osud svých soukmenovců, jsem konečně měla možnost se rozhlédnout kolem. I přes poloviční propad stropu v jeskyni byla architektura města téměř nepoškozená. Zdi byly stále pevné a stabilní, dokonce i některé dřevěné prvky se zachovaly díky nízkým teplotám.

Tentokrát už nebyla žádná jasná cesta vpřed, takže jsem mohla vypustit svou vnitřní archeoložku, která se už od začátku prozkoumávání dožadovala pozornosti. Některé dveře byly sice nepoužitelné, protože buď přimrzly k rámu, nebo jejich mechanismus mráz nenávratně poškodil, to mě ale nezastavilo. Do budov jsem se prostě dostala jinudy a v mnohých z nich jsem si všimla zvláštní věci. Město vypadalo, jako by ho lidé právě opustili, i když musela uplynout už staletí. Vyhaslá ohniště uprostřed místností nebyla vymetena, občas bylo vidět stopy, jak přes popel prošla divoká zvířata. Zvířecí kůže nejspíš někdo vydělával a pak náhle odešel uprostřed činnosti. I krmelce na venkovním prostranství budily dojem, že se celé obyvatelstvo Vilcabamby v jediný okamžik zvedlo a zanechalo za sebou celý svůj předchozí život. Přemýšlela jsem, co se s nimi asi stalo, a skutečně jsem doufala, že se během prozkoumávání komplexu dozvím více o jejich osudu.

Kromě stavu budov mě překvapila i místní vegetace. I přes absenci slunečního světla jsem hluboko v jeskyních objevovala spoustu různých rostlin. Některé jsem poznávala, jiné byly pro mne zcela neznámé druhy.

Zdálo se, že místní vegetace vůbec netrpěla mrazem a zatuchlostí jeskynního prostředí, spíš naopak. Zdi byly pokryté tlustou vrstvou šlahounů a místy ani nebylo vidět dlažbu kvůli bujnému porostu.

Sebrala jsem několik vzorků, ale upřímně řečeno pochybuji, že je z téhle výpravy donesu nepoškozené. Je tu zkrátka až moc chlupatých důvodů k uhýbání, skákání a tímto pádem i rozdrcení těch nešťastných rostlin obsahem mého batohu.

Konečně jsem se dostala do budovy, která se od ostatních výrazně lišila. Dveře nešly otevřít, takže jsem do ní musela vlézt oknem. V ten moment mi pod chodidly zapraskaly zbytky dlaždic a já se zřítila do místnosti s dost znepokojivou výzdobou - s výjimkou jednoho místa její obyvatel zjevně zbožňoval lebky.

Když jsem se vyhrabala ze zbytků podlahy horního patra, kterou jsem se právě propadla, začala jsem prozkoumávat část zdi, která byla překvapivě holá. Nezapadala do okolních kamenů a zdálo se, že je vybavená lanem, roztřepeným a zmrzlým. Zapřela jsem se nohama, zhluboka se nadechla a vší silou zatlačila kamenný kvádr do zdi.

Má snaha byla odměněna uspokojivým zvukem, jak se těžký kamenný blok sunul po staré dlažbě. Znovu jsem se do něj opřela a po chvíli, kdy už moje svaly odmítaly spolupracovat, jsem ucítila závan zatuchlého vzduchu.

Ocitla jsem se v místnosti se dvěma patry a s mírnou úlevou jsem si všimla, že horní vypadalo pevněji, než to v minulé místnosti. Mohla jsem se jen dohadovat, proč se obyvatelé Vilcabamby rozhodli zablokovat vstup velkým kamenným kvádrem, ale brzy jsem jejich jednání pochopila. Nalezla jsem dva výklenky ve zdi, ve kterých ležel stříbrný klíč a zlatá soška, něco jako modla. Opatrně jsem oba předměty vložila do batohu (sbohem, kytky, bylo nám spolu dobře) a vytáhla se do druhého patra.

Konečně jsem mohla projít dveřmi, které byly předtím zamčené. Za nimi se skrávala unikátní struktura s třemi samostatnými dveřmi, kterou jsem si vážně, vážně chtěla vyfotit, ale pak se něco rozhodlo mi začít okusovat nohu, takže jsem měla jiné starosti. A teď už mi dochází film, takže budu muset začít používat papír a tužku. Nádhera. Není nad črtání zmrzlými prsty.

Moje fotka naštěstí zachytila alespoň část té budovy. Byla zajímavá nejen architektonicky, ale i díky zachovalým barevným malbám, ta červená výzdoba byla skutečně struhující. Oranžové malby uvnitř si také zachovaly původní ráz. Jen si nadávám, že jsem vyplýtvala tolik filmu předem, protože tohle si zdokumentování zkrátka zaslouží.

Po nějakém tom pobíhání kolem se konečně otevřely prostřední dveře. Cítila jsem, že se konečně blížím středu Vilcabamby. Částečně proto, že mě málem rozsekly vedví (konečně!) inteligentněji umístěné pasti.

I když mě ohromil stav budov venku, tohle místo bylo prostě úchvatné. Vážně je škoda, že musím jít dál. Mnohem radši bych to tu důkladně prozkoumala, a nejsem ani nadšená z toho, že se musím rozloučit s tou zlatou soškou. Jenže bez ní ty dveře zkrátka neotevřu.

Výborně. Ještě mi zbývá trocha filmu.

A já mám stále na práci nějaké to prozkoumávání.

Zpátky nahoru se mi stále ještě nechtělo, takže jsem se vydala k úzkému průchodu na konci jeskyně - nebo jsem to alespoň zamýšlela, než na mě vyskočila další vlčí smečka. Pomalu mi z jejich chování připadá, že jsem jediná dostupná potrava pro každého vlka v téhle oblasti. Možná, ale skutečně jen možná, jsem si měla přibalit víc nábojů.

Poté, co jsem se postarala o to, že nebudu pokousána, uždíbnuta, rozžvýkána či potrhána, jsem prozkoumala zbytek tunelu. Tentokrát jsem ale neměla štěstí. Jeskyně končila slepou uličkou, takže jsem si za další cíl stanovila prozkoumání okolí jezírka. Když jsem se ale vyhýbala vlčím zdechlinám blokujícím vchod, ucítila jsem zvláštní průvan, který zdánlivě vycházel z hory navaleného kamení po mé pravici. Možná tudy vedla cesta dál, ale byla blokovaná. Nejvíc mě ovšem zaujala náhlá změna teploty. Jako kdyby ten vzduch, co vanul ze zavalené chodby, byl...teplý?

Konečně se mi podařilo vyšplhat na ostré kameny, za kterými se skrývalo...něco. Ráda bych popsala co, ale na chvíli mě oslnilo světlo vycházející z nové oblasti. Předpokládala jsem, že šlo o prasklinu ve stropě, možná o zhroucenou stěnu jeskyně, ale když si moje oči přivykly, zůstala jsem překvapeně stát. To, na co jsem tak vyjeveně zírala, se zdálo být nemožné.

Co k tomu říct...to nové místo dávalo výrazu divy přírody naprosto nový význam. Tolik zeleně! A nešlo o druhy, které jsem potkala dřív, jako mechy a kapradí.

Ne, tohle byly rostliny, které bych čekala v džungli a ne uprostřed hor v Peru. Tráva, palmy...kolem toho všeho tekly potůčky z vodopádů a menších pramenů, které se sem tam vynořily ze skalních stěn. Chvíli jsem tam jen stála a obdivovala tu nečekanou oázu.

A pak...jsem zaslechla skřek. A zařvání.

Téměř jsem neměla čas si všimnout vybělených kostí (lidských!) roztroušených v trávě, když na mě něco vyskočilo a snažilo se to zabořit zuby do mojí ruky. Bez přemýšlení jsem po té věci střelila.Vlastně jsem možná přemýšlela - nad tím, kde se tu sakra vzal raptor, a proč si přivedl kamarády.

Nevěřila jsem, že to někdy napíšu, ale už teď se mi stýská po těch vlcích.

Takhle, já skutečně obdivuji houževnatost matky přírody, se kterou chrání své děti před našima chtivýma očima, ale pociťuji jisté sympatie ke slovu “vyhynulý”. Je to hezké slovo. Definuje něco, co si na mně nemůže smlsnout, protože už to je dávno mrtvé.

A navíc- moment, kroky. Těžké. Hodně těžké.

No do háje.

Neměla by TAHLE věc být taky vyhynulá?!

Tohle všechno si samozřejmě myslím jen zpětně. Neměla jsem úplně čas své myšlenky a pocity okamžitě zanést do deníku; poněkud mě zaměstnávalo vyhýbání se té monstrózní čelisti. Ihned jsem vyrazila doprava a doufala, že neuklouznu po jednom z mokrých kamenů. Potůčky, které stékaly z horních částí jeskyně, sice dodávaly na malebnosti, ale mému zběsilému útěku moc nepomáhaly. Řítila jsem se k úzkému průchodu ve skalní stěně s rozzuřeným tyranosaurem v patách a modlila se, abych neztratila rovnováhu, protože to dusání otřásalo celým údolím.

A světe div se, skutečně jsem se dostala do relativního bezpečí. Říkám relativního, protože ten T-Rex prostě odmítal stát v klidu a to jeho dupání začínalo narušovat stabilitu mého úkrytu. Nabízely se mi dvě možnosti: buď zůstanu v průrvě a nechám se rozdrtit stropem, který brzy nevydrží ty otřesy, nebo vylezu ven a stane se ze mě dinosauří svačinka. Třetí možnost, která se tvářila, že by na 100% nemusela skončit smrtí, obsahovala hodně nábojů. Po prozkoumání zbytku koridoru, odstranění dalšího raptora a zjištění, že jeskyně končí na vyvýšeném místě nad údolím, jsem se to rozhodla prubnout. První dvě možnosti mě stejně moc nelákaly.

Člověk se vždycky musí dívat na světlou stranu života. Ta moje byla, že se skutečně nedalo minout. Ať už běžel kamkoliv, byl ten ještěr obrovský terč. K tomu mi to ještě ulehčil, protože se pořád vracel, aby se ujistil, že jsem se vážně nenechala zviklat ve svém přesvědčení nevkráčet mu do chřtánu. Ještě že měl tak obrovskou hlavu, že se do té kamenné chodby nevešla. Přebíhala jsem tam a zpět jeskyní a mířila jsem na méně chráněné části jeho těla. Když se snažil procpat ke mně, stáhla jsem se.

Myslím, že si teď na chvilku odpočinu. Je tu příjemně teplo a voda se zdá být pitná. Oficiálně už ale vzdávám snahu přinést do civilizace nějaké vzorky místních rostlin. Ty, co jsem měla v batohu, už musí být určitě napadrť a já nemám v plánu ničit další divoký porost (pardon, ještěři, ale vy se nepočítáte. Zaprvé nejste porost a zadruhé nemám ráda, když mě někdo na první schůzce oždibuje) jen kvůli té nepatrné naději, že něco donesu vcelku. Může to zkusit někdo jiný.

A až si trochu odpočinu, asi zkusím prozkoumat tu zarostlou budovu na konci údolí.

Uprostřed vodopádu byla do sloupu vytesaná velká kamenná tvář, která v mihotavém příšeří místnosti působila znepokojivým dojmem, že mě sleduje. Přemýšlela jsem, jestli to mohlo být místní božstvo. Pokusila jsem se přenést ten vzor do deníku, kdybych ho v budoucnu chtěla detailněji prozkoumat.

Když jsem se podívala do vody, zjistila jsem, že tvar nádrže není tak pravidelný, jak se na první pohled zdálo. Levá strana byla podle očekávání zakončena zdí, pravá byla ale protažena v podvodní cestu. A já samozřejmě nenechám žádnou chodbu neprozkoumanou. V ten moment jsem se pomyslně poplácala po zádech za nápad si přibalit vodotěsné obaly pro svou výbavu, protože kdybych to neudělala, tenhle deník by byl už jen mokrá a nečitelná hrouda papírů. Zadržela jsem dech a skočila šipkou do vody s nadějí, že odhalím tajemství nádrže dřív, než se utopím. Trocha adrenalinu nikdy neškodí, ale vodní bludiště jsou prostě zlo.

Naštěstí tohle nebylo tak strašné – především proto, že to nebylo bludiště. Chodba končila po pár metrech, ale když už jsem se chtěla zklamaně otočit, uviděla jsem na jejím konci náhlý záblesk. Když jsem se po něm natáhla, zjistila jsem, že se jedná o ozubené kolečko.

Pak šlo vše podle očekávání; vyplavala jsem zpět, vytáhla se z nádrže, zastřelila dalšího raptora a dala se do prozkoumávání podvodního...no, poklad tomu úplně říct nemůžu, ale nechce se mi věřit, že by nějaký z obyvatel údolí byl tak pitomý, aby se snažil něčím podobným znečistit vodní zdroj města jen tak pro nic za nic. Kolečko muselo patřit do nějakého mechanismu, ale mně stále vrtalo hlavou, proč bylo zrovna v té podvodní chodbě. Jako kdyby někdo nechtěl, aby bylo nalezeno, hodil ho do vody, kde ho pak proud odnesl na nejzazší možné místo. Ovšem tuhle teorii si stejně ověřit nemůžu.

Než jsem zamířila zpět k velkému vodopádu, rozhodla jsem se trochu víc prozkoumat tohle zelené údolí. Mou pozornost přitáhla neuměle vytesaná chodba do jedné ze skal, která vypadala...no, ne zrovna lákavě, ale rozhodně vybízela k prozkoumání. Vytáhla jsem se do ní a po chvíli tápání (a šplhání) v šeru jsem se dostala vysoko nad údolí, k rozbitému mostu. K tomu mostu, který se tyčil nad místem mého setkání s ne zcela vyhynulým T-Rexem.

Doufala jsem, že prkna udrží mou váhu, protože šlo o celkem slušnou výšku (a bylo doufat, že mrtvola T-Rexe zbrzdí můj pád, bylo naivní). Zatajila jsem dech a vrhla jsem se přes propast.

Bylo to skutečně o chlup. Podařilo se mi zachytit jednoho prkna, ale jak jsem se snažila vytáhnout nahoru, celý most skřípal a vrzal, jako by se už už měl rozpadnout. Do toho prasklo jedno z lan, které zpevňovalo celou konstrukci. Chvíli jsem si říkala, že jsem zbytečně riskovala, ale pak jsem uviděla...ano, je to tak. Další kolečko. Tohle rozhodně nebyla náhoda. Kdybych zrovna v duchu nespílala tomu dávnému člověku, který součásti neznámého mechanismu rozházel po těch nejhorších možných místech, asi bych se podivila nad řemeslnou zručností, díky které kolečka nezačala korodovat ani v tomhle vlhkém prostředí.

Velmi, skutečně velmi opatrně jsem se po kluzkých kamenech spustila zpět do údolí a spustila jsem se do chodby, kde jsem se skrývala před T-Rexem. Předtím jsem neměla moc času ji prozkoumat, protože hrozilo, že se na mě zřítí strop kvůli dusání toho přerostlého ještěra, ale chtěla jsem si být jistá, že jsem něco nepřehlédla.

Poté, co jsem stranou odkopla mrtvolu raptora, kterého jsem během prvního probíhání chodbou zastřelila, jsem našla třetí ozubené kolečko k neznámému mechanismu. Rozhodla jsem se, že tohle mi stačí. Tři kolečka jsou dost a víc se mi jich do batohu stejně nevejde. Jde se hledat, kam vlastně patří.

Naposledy jsem si prohlédla zelené údolí a pak jsem zamířila zpátky, do mnohem studenější části města. Poslední neprozkoumané místo bylo proti toku vodopádu, daleko nahoře. S trochou štěstí budou ozubená kolečka patřit právě tam.

Tam už mě čekalo jen motání se mezi kamennými stěnami, až jsem konečně na druhé straně řeky uviděla mechanismus, který jsem hledala. A naštěstí to vypadalo, že mu chyběla přesně ta tři ozubená kolečka, která jsem našla. Přes průrvu vedl most, který byl kupodivu docela zachovalý. Možná to bylo proto, že vedl výš nad řekou. Tak jako tak udržel mou váhu, čili jsem se mohla přiblížit k mechanismu, vložit do něj chybějící součásti a stisknout páku, která k němu náležela.

Zvuk, který se poté ozval, byl ohlušující, takže mi chvíli trvalo, než jsem pochopila, co se stalo. Původní obyvatelé tohoto města byli o dost zručnější, než by se podle jejich příbytků zdálo – vybudovali ovladatelnou hráz! Dívala jsem se do vody a sledovala, jak proud slábne a zklidňuje se. Bylo na čase se vydat zpět k vodopádu, protože pokud za ním cokoliv bylo, teď už bych se k tomu mohla dostat. Před odchodem jsem ale prozkoumala nově otevřené dveře kus od vodopádu, za kterými jsem našla něco ne moc hezkého, ale zato užitečného. Nějaký nešťastník se dostal až na římsu za nimi, jenže se za ním nejspíš ty dveře zavřely a on se už nedostal zpátky. Zbyla z něj jen kostra. A právě vedle té kostry se válelo pár věcí, které jsem urychleně posbírala – on už je nebude potřebovat, ale mně se ještě hodit budou. Zaprvé tam byl další film do fotoaparátu, takže můžu dál dokumentovat tohle fascinující město. Zadruhé u sebe ten dobrodruh měl brokovnici. Tu kdybych měla, když na mě nabíhali ze všech stran raptoři!

Konečně jsem vyrazila zpátky k vodopádu, snad už naposledy. Říkám k vodopádu, i když spíš myslím místo, kde předtím byl. Teď se totiž z klidné řeky občas převalilo jen pár líných pramínků vody, skalní stěna byla ale jinak holá a v ní byl jasně vidět další průchod, který byl ještě před pár minutami zcela nepřístupný. Nemeškala jsem a doplavala k němu. Chodba vedla hlouběji a hlouběji...až ke dveřím, které se neochotně otevřely. Rozhodně jdu správným směrem.

Věnovala jsem poslední toužebný pohled v šeru tonoucím ornamentům u stropu a povzdychla jsem si. Občas si přeji, abych pořád tak nepospíchala, abych se mohla zastavit a vše řádně nafotit, zdokumentovat, katalogizovat. Jenže tu na mě někde čeká artefakt, takže pár snímků bude muset stačit.

Dveře po mé levici byly zavřené, takže jediná možná cesta vedla rovně, do prudce stoupající chodby. Cítila jsem takové to zvláštní mravenčení, které v mé praxi přichází vždy, když mě má něco probodnout, rozdrtit, otrávit, sežrat nebo popálit. Správně byla varianta B - rozdrcení. Už jsem byla skoro nahoře, když přede mě dopadl s hlasitým zaduněním obří balvan a - jak jinak - začal se valit přímo mým směrem. Okamžitě jsem se otočila a pádila jak šílená zpět, ale bylo to těsné. Minul mě skutečně jen o centimetry. A jak mě minul, vřítil se do chodby, kterou jsem vešla. Doufala jsem, že ten náraz nezpůsobí zával, jinak bych tu zůstala navěky.

Poté, co jsem popadla dech, jsem se rozhodla pokoušet štěstěnu podruhé. Na konci té nebezpečné chodby byla zdobná mříž a za ní...Scion! Jenže to by bylo až moc snadné. Byla zamčená. Musela jsem tedy něco v hlavním sále minout. Jak jsem se vracela, brzy jsem to uviděla; páka na zdi, schovaná za jednou ze soch, které strážily vchod. Když jsem za ni zatáhla, uslyšela jsem řev, který mi byl stejnou měrou známý i nepříjemný. Raptoři. Zajímalo by mě, jestli mi dřív dojdou náboje, nebo jestli tomuhle místu dojde zásoba masožravých přerostlých ještěrek. Kéž by to druhé.

Brzy jsem překročila dvě šupinatá těla a vkročila do tajné chodby, kterou jsem pákou otevřela. Už v ní jsem si uvědomila, že jsem výrazně podcenila velikost hrobky. To, co vypadalo jako vedlejší hala, byl ve skutečnosti rozlehlý podzemní komplex podobně vyzdobených místností...a pěkně velkých. Okolí síně lemovaly chodby v různých výškách a velikostech, na zdech byly výrazné vzory, které narušovaly rudé a oranžové plochy, dokonce se našly i bodáky, zmáčené již dávno zaschlou krví těch nešťastníků, na kterých se jejich mechanismus testoval.

Řekla bych, že teď je správný moment, abych se zmínila, jak moc se mi v téhle hrobce líbí, pokud si odmyslíme její pohyblivé a zubaté části.

Procházela jsem bludiště jasně barevných chodeb a přemýšlela jsem, jak bylo tohle místo vybudované. Kolik je to muselo stát plánování! Tehdejší stavitelé museli strávit desetiletí pouhým budováním hrobky, nemluvě o celém ztraceném městě kolem ní. Kdyby udělali jakoukoliv chybu ve svých výpočtech, mělo by to katastrofální důsledky. Tak to se stavbami uvnitř hor bývá.

To, co nejvíc miluji na svých výpravách, je nalézání dávných mechanismů a jejich zkoušení. Většinou nefungují, zreznou, nebo se zkrátka rozpadnou. Čas od času na mne ovšem udělají dojem. Qualopecova hrobka ten dojem udělala rozhodně – nejen, že jsem před pár desítkami minut zastavila pomocí pár ozubených koleček vodopád, ale když jsem zatáhla za páku v jednom z vyvýšených průchodů, uslyšela jsem zvláštní zvuk, jako kdyby se něco těžkého hýbalo.

Když jsem se vrátila do vedlejší haly, s úžasem jsem zjistila, že se jeden z masivních rudých sloupů přesunul na druhou stranu místnosti. Žádné koleje, žádný svah, žádné vysvětlení. Prostě jsem zatáhla za páku a sloup mě poslechl.

Kéž bych měla víc času, abych mohla popsat všechny úžasné věci, které jsem v Qualopecově hrobce viděla, hlavně tu výzdobu se symboly, které by trvalo rozluštit léta i těm nejlepším týmům vědců. Ale tlačí mě čas a i když jsem se konečně propletla skrz každou chodbu, kterou tohle místo nabízí, a otevřít cestu ke Scionu, začínám cítit zesilující se otřesy. Zatím jsou mírné, ale kdo ví, co uvnitř hory můžou udělat. Už jsem skoro v pohřební komoře. Musím si pospíšit, jestli se odsud hodlám dostat živá. No a samozřejmě taky s artefaktem, protože jaký by to jinak mělo smysl?

Jak může obrovská hala, kterou podpírají masivní sochy, spadnout kvůli sebrání jediného artefaktu, zatímco dusání T-Rexe ve velmi blízkém okolí nezpůsobilo ani opadávání omítky? Prostě odmítám věřit tomu, že ty otřesy, které jsem cítila před vstupem do hrobky, dosáhly kritického bodu přesně v ten moment, kdy jsem se dotkla Scionu. A ač mám k automatickému zničení své výhrady, především kvůli promarněnému archeologickému potenciálu, uznávám, že to ti stavitelé měli skutečně vychytané.

Na druhou stranu ta hrobka mohla spadnout proto, že ji držel pohromadě Scion. Žádný artefakt, žádná hrobka.

Nu a teď, když jsem si našla dostatek výmluv pro zničení jednoho z nejlépe zachovalých nalezišť, jaké jsem kdy viděla, bych ráda víc popsala samotnou vnitřní svatyni. Rozhodně šlo o jednu z větších místností celého komplexu. Zatímco se malby na stěnách a podpůrné sochy ničím nelišily od těch z minulých místností, bylo tam několik důležitých odlišností. Uprostřed místnosti byl podstavec zdobený čtyřmi zlatými soškami...a nad nimi se vznášel Scion. I když jsem ho měla na dosah ruky, rozhodla jsem se, že tam ještě chvíli může počkat.

Zaujalo mě totiž něco za podstavcem.

Stály tam dvě neobvykle štíhlé a vysoké mumie. Mezi nimi, jako kdyby ho měly hlídat, byl trůn s kosterními pozůstatky, které nevysvětlitelně stále držely pohromadě, bez šlach a svalů. Nerozuměla jsem tomu, proč Qualopec, kterému postavili tak nádhernou a zdobnou hrobku, neměl řádné místo spočinutí, žádný sarkofág. Ale když jsem se k němu sklonila, abych prozkoumala kosti blíže, jedna z mumií se pohnula.

Ani zpětně si nemyslím, že jsem reagovala přehnaně, když jsem té mumii prostřelila hlavu. Navíc jsem neměla v úmyslu zkoumat, jak moc živá ta vyschlá věc je; její nohy byly prapodivně prohnuté, a když jsem svou pozornost zaměřila na druhou, stále ještě stojící mumii, začalo mi připadat, že je na ní něco zvláštního...měla skutečně divné proporce. Než abych riskovala, že se po mně ty dlouhé ruce natáhnou, udělala jsem rychlý krok zpátky a popadla Scion.

S lomozem v patách, jaký může vydávat jen bortící se hrobka nezměrné hodnoty, jsem se vyřítila z kamenné chodby. Skočila jsem do jezírka, které donedávna bičoval vodopád, a už bych mohla být na cestě zpátky, kdyby na mě někdo nevystřelil. Ten někdo byl onen okouzlující muž, který mě oslovil v Kalkatě – muž s velice špatnou pamětí. Jinak by si už z Říma pamatoval, že se mi skutečně nelíbí, když se mě někdo snaží zastřelit nebo okrást.

Poté, co byl Larson neodvratně poražen, předvedl komické číslo, jehož zlatým hřebem byly celkem originální výhružky.

Už jsem se chtěla odporoučet a nechat ho si lízat rány, než ho najde zbytek smečky vlků, jenže řekl něco důležitého...vlastně asi jedinou důležitou věc za celý svůj život. Zmínil se, že Scion, momentálně bezpečně uložený v mém batohu, je pouze jednou částí artefaktu. A také byl tak laskav, že mi sdělil jméno svého spolupracovníka, kterého má zrádná zaměstnavatelka najala, aby našel další část. Pierre DuPont. To jméno jsem už delší dobu neslyšela, a abych byla upřímná, ani mi nijak nechybělo.

Poté, co se nemotorně pokusil ukrást mi zbraň, jsem nechala omráčeného Larsona napospas přeživší zvěři ztraceného města. Rozhodla jsem se, že udělám přesně to, co mi poradil – zeptám se Jacqueline Natly na další část Scionu.

Přepálit kabel od výtahu letovací lampou ovšem ještě zvládnu. Zkušení lupiči by možná touto metodou vniknutí do budovy pohrdli, ale dokud to funguje...

A fungovalo. Pravda, bylo to téměř tak nepohodlné, jako se tísnit ve výtahu se skupinou nabručených lidí, kteří vám narušují osobní prostor už jen tím, že dýchají, ale způsob dopravy to je značně rychlejší. Kabel mě vymrštil na střechu vedle jasně svítícího loga Natla Technologies. Najít cestu do kanceláře majitelky pak byla hračka, zvláště proto, že se všichni noční strážci seběhli k poněkud pošramocenému výtahu. Toto menší pozdvižení mi dalo dostatek času k důkladnému a bezohledně nepořádnému prohledání Natliny kanceláře. A i když mi prohrabávání stohů dokumentů zabralo dost času, konečně jsem našla to, pro co jsem přišla - deník bratra Herberta. Naštěstí má slečna Natla pohodlnou židli...je to delší čtení.

Bratr Herbert napsal svůj deník v roce 1573 a zahrnul do něj velmi cennou informaci - kde spočívá druhá část Scionu. Nebohého bratra Herberta tížilo pokušení moci, kterou skýtal artefakt ukrytý v hrobce Tihocana, jednoho z vládců legendární Atlantidy.

Těžko mu odolával především proto, že tento mocný předmět byl ukrytý v podstatě přímo pod ním, respektive pod St. Francis' Folly.

Doufám, že bratr Herbert odolával pokušení i po dopsání deníku, jinak by má následující cesta byla k ničemu. Jediný klad, který bych v takovém případě viděla, by byl Pierrův výraz - bezradný a zcela prázdný, stejně jako podstavec, na kterém by měla spočívat druhá část Scionu.

Třeba se naučím pár nových francouzských nadávek. Možná bych měla být obezřetnější, přeci jen mým oponentem nyní bude ten schopnější z dvojice. Jenže vedle Larsona vypadá jako intelektuál každý.

Opustila jsem budovu Natla Technologies a vyhnula se skupině policistů, kteří zkoumali mou odhozenou letlampu. Kromě toho, že jsem se díky ní dostala snadno a rychle dovnitř, jsem pro její využití měla ještě jeden malichernější důvod: představě Jacqueline Natly zdolávající nekonečné množství schodů jsem zkrátka nemohla odolat. Poučení pro příště: jeden výtah pro celý mrakodrap nestačí.

A teď už se můžu vydat za druhou částí...

Kromě nových obyvatel byla ale celá budova v překvapivě dobrém stavu, čemuž nejspíš napomohlo velké množství sloupů, které lemovaly zdi hlavní síně – neporušené řady krátkých i vyšších, všechny dobře zachované a plnící svůj účel i staletí poté, co byly postaveny. A kdyby náhodou nestačily, uprostřed místnosti se tyčilo několik masivních pilířů. Jaká radost jednou procházet místem, které člověku nepadá na hlavu!

Jenže jak bývá zvykem, stavitelé se vyřádili někde jinde. Osobně chápu potřebu zabezpečit celý klášter proti neoprávněnému vniknutí, ale skutečně bylo nutné otevírat dveře pomocí obrovského kamenného bloku? Kdo z těch nebožáků, kteří zde přebývali, vyběhl ze dveří vstříc nebezpečí a pokoušel se alespoň o pár centimetrů pošoupnout něco, co je – čtenář mi jistě odpustí můj slovník – těžké jako kráva? Ano, není to zrovna vybraný výraz, ale ač jsem možná zhýčkaná moderní dobou, nemyslím, že by jedno jediné otevření dveří mělo člověku ubrat na životě takových pět, šest let.

Poněkud udýchaně jsem se vydala do otevřeného průchodu. A i když by člověk v tak účinně zapečetěné místnosti nečekal moc života, opak byl pravdou – tentokrát ovšem žádní lvi, ale gorily. A rovnou tři, asi aby se případný návštěvník nenudil. Začíná to tu vypadat na – bez snahy o hloupé slovní hříčky – pěkný cirkus. Nicméně mi toto setkání alespoň zodpovědělo nevyřčenou otázku, čím se místní lvi živí.

Konečně jsem ale měla volnou cestu k páce nad schody. Netušila jsem, co udělá, ale nic než ona se v gorilím výběhu nevyskytovalo.

Bohužel se ukázalo, že se po jejím stisknutí v hlavním sále změnila především jeho obydlenost. Hle, pan DuPont.

Nerada bych zabíhala do detailů našeho opětovného setkání, bylo poněkud nedůstojné. Obsahovalo velké množství vykukování zpoza pilířů z mé strany a fatální neschopnost krytí ze strany Pierrovy. Vím, že k němu na těchto stránkách nejsem nejmilejší (což by mohlo, ale rozhodně nemuselo být zapříčiněno tím, že bere slovo „konkurence“ příliš doslovně a při každém dosavadním setkání se mne pokusil využít nebo zabít). Proto mu prokážu laskavost a uvedu pouze, že se odplazil lízat si rány a já se vydala prozkoumat vrchní patro místnosti. Pokud někdy měla schody, již dávno se zřítily, nezbyde mi tedy nic jiného, než začít šplhat a skákat. A proč ne? Koneckonců, proč by zde nemělo platit ad astra per aspera – přes překážky ke hvězdám? Nebo tedy alespoň ke stropu.

Jinak jsem si neuměla představit, jak by místní obyvatelé cestovali z místnosti do místnosti. Sama jsem měla co dělat.

Protože žádná logická cesta dál nevedla, vrhla jsem se do pobořené chodby, která nejspíš kdysi působila jako přívod vody. Nebo skluzavka. Kdo ví, třeba obojí. Každopádně jsem překvapivou rychlostí prosvištěla směrem dolů ta pracně vyšplhaná patra a po posbírání pár drobností, které tu poztráceli méně šťastní dobrodruzi, jsem po pádu do vody měla tu čest poznat dalšího obyvatele tohoto stavitelského paskvilu – nějakým záhadným způsobem tu přežívali krokodýli. Fascinující, ale na můj vkus příliš zubaté. Naštěstí ale ovládání přívodního kanálu nepodlehlo zubu času, takže se mi podařilo projít původně zatopenou chodbou po svých a téměř suchou nohou.

No a pak jsem narazila na místnost, která mne donutila přehodnotit dojem, že jsem tím potrubím sklouzla hluboko. Stavitel měl zjevně poněkud zvrácený smysl pro humor – první člověk vyšplhá na horu, pak se vydrápe do nejvyššího patra, jen aby se propadl zhruba na úroveň, kde začínal. Skutečně folly. A to nebylo to nejhorší.

Pochopte, jako archeoložka (ač uznávám, že své profesi nedělám zrovna čest – správný archeolog by měl hrobky a chrámy zachovávat, ne bořit a vykrádat, ale o tom diskuzi vést nehodlám) jsem studovala mnoho mýtů. Docela dobře se orientuji v tom, co čekat od památek různých kultur. Ale to, co jsem našla v této místnosti, byl mytologický paskvil.

O co se architekt snažil? Proč smíchal severského boha s fiktivním syrakuským dvořanem, řeckým titánem a římskou verzí Poseidona? Proč, když si dal tu práci a vytvořil důmyslné pasti, které odrážejí charakter každé ze čtyř místností, které jsem navštívila, a které fungují i po stovkách let, si nenechal poradit od někoho, kdo by mu zatrhl tenhle mytologický blaf?

Jak bizarní, jak tragické. Jak neskutečně na nervy lezoucí! Nesmyslnost té čtyřkombinace mi hnula žlučí mnohem víc, než padající meče nebo valící se zeměkoule. Proklínala jsem místního architekta, ne proto, že by byl neschopný, ale proto, že mi obdiv nad neuvěřitelným umem neustále kazilo vědomí, že celá budova působila jako pomník absolutnímu nevkusu.

Měla jsem pocit, že nic horšího už potkat nemůžu, že architekt svůj kreativní náboj vložil do čtyř místností, které jsem právě opustila. Ale když jsem použila získané čtyři klíče a probila se skrz několik místních zvířecích obyvatel, pochopila jsem, že ten muž musel být skutečné monstrum. On totiž hluboko v hoře plné krokodýlů, lvů, goril a jednoho zaběhnutého Francouze, postavil koloseum.

Potlačila jsem zaskřípění zubů a vykročila vpřed. Kdyby se náhodou stala, že mi tahle památka spadne na hlavu, výjimečně nebudu trpět výčitkami.